RECENZE: Na Franze Kafku nezapomněli

Hradecké Regiony nabízejí poměrně široké spektrum českých inscenací, přesto by se nemělo zapomínat na ty z místa festivalového dění. Produkce Klicperova divadla byly již recenzovány v tištěné podobě Divadelních novin, takže k nim jen stručně. A pak usnu a vstanu, pocta Zuzaně Navarové v režii Pavla Kheka, je téměř opulentním koncertem s výbornými vokálními výkony zdejších muzikálních herců (plus zpěvačky Ivy Marešové), pobývání protagonistů na jevišti nepostrádá sugestivní ráz přátelské spřízněnosti, takže lze přehlédnout některé méně zdařilé momenty produkce jako například stylovou všehochuť promítaných filmových dokumentů, fotografií i animovaných „obrázků“. Amslerova kompozice k poctě „výročního“ literáta Kafka (Is not Dead) je textem přímo napěchována (aforismy, úryvky z povídek, dopisů, ale také výjevy z Franzova tíživého rodinného milieu), divadelní tvar ovšem nabízí velmi dynamickou podívanou s respektabilními hereckými (i fyzicky náročnými) výkony a také atmosférotvornými songy Ivana Achera. Obdiv patří všem, proměnlivými polohami hereckého rejstříku vyniká Jiří Zapletal. Franz Kafka inspiroval i tvůrce zdejšího Draku, inscenace tandemu Jarkovský-Vašíček umožní publiku spoluprožít Proměnu Řehoře Samsy v odporný hmyz. Omezený počet diváků sdílí s hrdinou příběhu jeho pokoj. Šimon Dohnálek coby Řehoř vylézá zpod peřiny v pyžamu a s čelovkou, která je zároveň kamerou. Dosti rafinovaně obnažuje části těla a kamera snímá nápisy na něm jako Chitin, Krovky a podobně. Atmosféra houstne také zabudováním úryvků ze slavného Dopisu otci - v prekérní situaci navštěvuje proměněného syna pouze sestra, matka ojediněle, hlava rodiny vůbec, tatík vyčítavě hřímá za dveřmi. Přísun potravy je vymezen olomouckými tvarůžky (umělými, typický odér publikum nepocítí). Rodina za dveřmi živě muzicíruje a prozpěvuje, i německy. Řehoř si také pouští hudbu z gramofonové desky, zazní Gellnerova báseň Pomalu v revolver se ztrácí víra v Mišíkově interpretaci. Po stále výrazněji stupňovaném odcizování mezi synem a zbytkem rodiny Řehoř začne jako hmyz lézt hlavou dolů po stropě, Dohnálkův výkon na zbudované konstrukci má téměř akrobatickou hodnotu. Drak přichystal i další adaptaci slavného titulu - Knoflíkovou válku, která je (alespoň pro mou přezrálou generaci) živá víc z filmové adaptace Yvese Roberta než z knižní předlohy Louise Pergauda. Klukovskou živost v inscenaci Šimona Spišáka prezentuje hned zkraje pohyb herců v hledišti, jeden dokonce vyleze ze skříně umístěné v blízkosti publika. Rozbroje mezi partami školáků ze sousedních vesnic jsou jak známo kořeněny prepubertální zvědavostí, například řešením problému, co znamená slovo impotent. Dětské potyčky mají - možná nikoliv překvapivě - silný protiválečný akcent, nejmladšího klučíka, známého pověstnou replikou Kdybych to byl věděl, tak bysem sem nechodil, ztělesňuje dívčí představitelka. Protagonisté se pohybují na jednoduché scéně, kterou dotvářejí především dynamické změny osvětlení, překvapivý válečný atak vysvlečených hochů je decentně zpodoben jen kratičkým šotem s holými zadky. Půvab inscenace spočívá i ve zcizujících výstupech, kdy protagonisté fabuli dětských střetů komentují, někdy i s teatrologickou rétorikou. Oblíbené číslo literárního i filmového díla, rozprava o důležitém mužském (zde chlapeckém) orgánu, dospěje třeba k tvrzení, že „pinďour je vlastně metafora“. Optimistické vyznění inscenace, že přátelství může překonat válečnickou nevraživost, funguje snad alespoň v dětské neokoralé emocionalitě. [caption id="attachment_179691" align="alignnone" width="460"] Knoflíková válka, foto: Divadlo DRAK[/caption] Nabídka mimohradeckých divadel se vyznačovala velkou žánrovou pestrostí a jak to u podobných maratonů bývá, nejvíc se mého vnímání dotkla na první pohled nenápadná produkce. Jde o téměř fantaskní instalaci loutkářského uskupení Tmel (účastní se také herci z libereckého Naivního divadla i ústeckého Činoherního studia). Pelech v úchvatné výtvarné prezentaci Berty Doubkové nabídl téma boje a také cesty, možná v hmyzí říši, možná na nějaké jiné planetě. Tvůrci charakterizují svoje dílo jako náhled na dynamiku ekosystému, ale svobodná podoba projektu může inspirovat diváka i k jinému způsobu interpretace. Tvorové známým bytostem podobní i nepodobní se pohybovali, bojovali spolu, ale také si pomáhali ve vyprahlých krajinách (cihlově zabarvená země) s podivnými věžemi či labyrinty, nebyla nouze o racionálně nezdůvodněnou hravost. K nenápadným vrcholům produkce patřilo jakési rozvíjení křídel, která při prosvícení nabízela podivné kresby, možná poselství z jiných dob a jiných světů. Tím vším manipulovali Marie Machová a Jakub Müller. Že při náročné prezentaci muselo občas dojít k „opravě“, vůbec nevadilo, naopak to půvabně podtrhovalo kouzlo neurčitosti. Na mysli mi vytanulo slovní spojení „čirá myslitelnost“. Pavel Khek, Lenka Smrčková, Iva Marešová: A pak usnu a vstanu. Režie: Pavel Khek, dramaturgie: Lenka Smrčková, scénografie a kostýmy: Jozef Hugo Čačko, video: Kateřina Podlipná, Ondřej Martinec, choreografie: Marek Zelinka, hudební nastudování: Radek Doležal, pěvecké nastudování: Iva Marešová  Klicperovo divadlo Hradec Králové Marián Amsler: Kafka (Is not Dead). Režie: Marián Amsler, dramaturgie: Martin Satoranský, scénografie a kostýmy: Maria Havran, hudba: Ivan Acher Klicperovo divadlo Hradec Králové Franz Kafka: Proměna. Režie: Jakub Vašíček, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Eliška Houserová, scénografie: Karel Czech, hudba: Daniel Čámský Barbora Kamenická Pokorná a Šimon Spišák podle Louise Pergauda: Knoflíková válka. Režie: Šimon Spišák, dramaturgie: Barbora Kamenická Pokorná, scénografie: Karel Czech, hudba: Jindřich Čížek kolektiv TMEL: Pelech. Režie: Viktor Prokop, dramaturgie, hudba: Jan Froněk, scénografie: Berta Doubková