RECENZE: Zahraniční highlighty hradeckých Regionů

V pátek 27. června skončil jubilejní 30. ročník královéhradeckého festivalu Regiony. Kromě domácí produkce již tradičně prezentuje divadelní inscenace ze zahraničí, dramaturgie většinou vybírá „nestandardní“ produkce jak formou, tak i obsahem. Barcelonská formace Agrupación Seňor Serrano zkoumala v inscenaci The Mountain vztah mezi pravdou a lží, a to v kauzách či situacích, které uvěřitelností znepokojovaly či znepokojují značnou část světové populace. Důsledná forma live cinema (záběry na nehybné tělo a umělý sněhový poprašek) nám umožnila nahlédnout tragédii George Malloryho, jemuž se ve dvacátých letech minulého století nepodařilo (?) dobýt Mount Everest (odtud název jevištního díla), zpochybněno bylo, zda vrcholu předtím, než v obtížných podmínkách zahynul, dosáhl. Další dějovou linií byl poprask po odvysílání Války světů od Orsona Wellese podle H.G.Wellse v rozhlase v roce 1938, viděli jsme dvě vyjádření slavného režiséra, omluvného bezprostředně po panice, kterou „přímý přenos“ způsobil, a pak s několikaletým odstupem, kdy si vlastně tak trochu pochvaloval, že se podílel na převratné události ve vývoji rozhlasového vysílání. V té pozdější promluvě zmínil i facebook jako moderní nástroj komunikace, snad to bylo do příspěvku inscenátory vloženo, ale možná byl celý odvysílaný šot mystifikací. Kromě režisérovy tváře mladé i starší jsme byli svědky - opět v rámci live cinema - hrátek s posluchači „přenosu“, šlo o manipulaci s půvabnými figurkami. Další podstatnou složku produkce znamenaly proměny tváře hovořící herečky, ta se použitím důmyslných technik vyvíjela na promítacím panelu tak, až postupně získala Putinovu podobu, v níž se občas zablýskaly upíří špičáky (na začátku představení jsme byli informováni, že inscenace vznikla v roce 2020 a nebyla později nijak upravována). V hudebním podkresu se ozvala také pověstná sovětská hymna Sojuz něrušimyj, zpívaná nepříjemným, jakoby dětským hláskem (že by AI?). Herci, kteří v produkci vlastně fungují jako technický personál, si na jevišti občas zahráli badminton, a také nad nimi létal dron. Znepokojivé téma bylo na můj vkus prezentováno chladně a odtažitě, technicky ovšem perfektně, jednotlivé tematické linie nepůsobily soudržně. Oceňovaný německý režisér Julian Hetzel připravil v nizozemské produkci s herečkou Ntando Cele, původem z Jižní Afriky, projekt SPAfrica. Celé to začíná mystifikací, režisér je místním moderátorem (zde konkrétně dramaturg Klicperova divadla Martin Satoranský) zpovídán jakoby už po odehraném představení. Nepůsobí to přirozeně, někomu dříve, někomu později dojde, že před nimi nesedí tvůrce, „Hetzel“ vypadá podivně, má mrtvolný pohled a podezřele opálené ruce, ano, je to performerka samotná, hlasově obdivuhodně proměnlivá. Po velmi dlouhé explikaci se na zpovídajícího agresivně otočí a vyhání ho z jeviště, načež si v rámci expresivně naříkavého výstupu postupně serve masku z obličeje. Později se promění celá a máme před sebou temperamentní černošskou herečku, která nastolí téma hry: boj o pitnou vodu jako strategickou komoditu. Vyzývá nás, abychom plakali pro Afriku a z našich slz pak bude po patřičné úpravě vyrobena zázračná voda SPAfrica (dostáváme ostatně z té již „získané“ ochutnat a je skutečně velmi dobrá). Produkce přerůstá ve (s Handkem řečeno) spílání publiku, a to spílání publiku bílému, evropskému. Divákům razantně adresovaná výčitka, že za pohodlný život vděčíme dlouhodobému vykořisťování Afriky, nepůsobí v Čechách úplně přesvědčivě, Ntando, jistě výborná herečka, se rozohňuje, začíná být hodně útočná, ba vulgární, vrčí na publikum jako pes, to vše násobí i zvětšené promítání její tváře. Zážitek jistě nekomfortní, ale také nijak zvlášť vypointovaný. SPAfrica, foto: Regiony Lyričtější polohu představily herečky z římského Muta Imago, nabídly variaci na Čechovovy Tři sestry (režie Claudia Sorace). Jeviště opravdu okupuje pouze dámské trio, nepočítám-li hudebníka, který na klávesy a kytaru dost monotónně produkci podbarvuje. Jde o příběh Olgy, Máši a Iriny, vystavěný dílem z klasikova textu, ale také z modernizujících vsuvek (intelektuální zvídavost v oblasti kosmologie, „černé díry“ a podobně). Celou produkci lze vnímat jako vzpomínání, dámy citují přímo i známé mužské repliky, Veršininovo „filozofování“, Soleného tirádu, že nesnese šťastného soka v lásce, Čebutykinovo postesknutí, že z profesního oboru už všechno zapomněl. Kdo ovšem hru nezná, nemá šanci tyto repliky pochopit. Dámy je občas proloží pohybovými evolucemi, často žel přitvrzené stroboskopickými orgiemi. To všechno dohromady působí, že jde jakoby o rozehřívací divadelní zkoušku, dílem zadumanou, dílem poněkud agresivní. Agrupación Señor Serrano: The Mountain Režie: Àlex Serrano, Pau Palacios, Ferran Dordal, dramaturgie: Àlex Serrano, Pau Palacios, Ferran Dordal, scénografie: Lola Belles, Àlex Serrano, kostýmy: Lola Belle, hudba: Nico Roig, video: David Muñiz, Jordi Soler Quintana, animace: Román Torre, light design: Cube.bz Julian Hetzel, Ntando Cele: SPAfrica Režie: Julian Hetzel, dramaturgie: Miguel Angel Melgares, hudba: Frank Wienk, video: Reynold Reynolds, Bongeka Ngcobo, light design: Nico de Rooij Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry Režie: Režie: Claudia Sorace, dramaturgie: Riccardo Fazi, scénografie: Paola Villani, kostýmy: Fiamma Benvignati, hudba: Lorenzo Tomio, sound design: Riccardo Fazi, light design: Maria Elena Fusacchia