RECENZE: Lepší být chytrý než čestný

Je to právě čtvrtstoletí, kdy se poprvé na území Pražského hradu objevilo divadlo. Sen noci svatojánské v režii Jana Kačera s Pukem Miloše Kopeckého se tak nám, pamětníkům, zapsal do paměti jako něco výjimečného.  Stejně jako následující inscenace z poloviny 90.let Romeo a Julie s Terezou Brodskou a Radkem Holubem a Zkrocení zlé ženy s Janou Paulovou a Tomášem Töpferem. Od roku 1998 přibývala každoročně jedna premiéra, a během 25 let se tu protočila většina Shakespearových her, jak komedií, tak tragédií, ty známější i několikrát. Čas pokročil, a musím přiznat, že kromě Třískova Krále Leara už mi žádná z inscenací neutkvěla v paměti tak, jako ty první. Jistotou a neoddělitelnou součástí LSS jsou po celou dobu premiérová zasvěcená vystoupení překladatele Martina Hilského. Letní shakespearovské slavnosti se mezitím staly fenoménem, a zde uváděná představení patří mezi letní „must see“.  Své síly s romantickou, ale pro inscenování i problematickou scenérií Nejvyššího purkrabství, či pár let náhradního prostoru Královské zahrady, změřilo pár režisérů a také desítky známých herců. Právě na nich a jejich popularitě je postavena propagace LSS, a během léta návštěvnost dosahuje mnoha tisíc diváků. Po rekonstrukci se ovšem  změnila image této destinace (byl pokácen obrovský strom, který dominoval hledišti) i podmínky (zatímco dříve bylo možno využívat přirozeného pozadí scény a hradeb, dnes  už to památkáři nedovolí, a tak je třeba stavět důmyslné konstrukce, na nichž se hraje). Letošní letní sezóna byla odstartována 25.června premiérou OTHELLA.  Poprvé se jako režisér představil Braňo Holiček, který přizval na pomoc zdatné dramaturgy Jana Tošovského a Tomáše Jarkovského, a celkem šestnáct herců (alternován je Jago a Bianca). [caption id="attachment_179631" align="alignnone" width="460"] Othello (Robert Mikluš, Desdemona (Sára Sandeva) a v pozadí Jago (Jan Cina) Foto Martin Špelda[/caption] Oproti předchozí inscenaci  z roku 2006, kde Othello Michala Dlouhého (a o dva roky později v obnovené premiéře Martina Zahálky) byl ještě poctivě napajcován černou barvou, v nové inscenaci už po tom není ani vidu. Poté, co sami Angličani dali v inscenacích Othella najevo, že barva kůže není pro tento příběh až tak podstatná a soustředili se na obecnější povahové vlastnosti obou symbolických soků, i jinde ve světě se inscenační tradice posunula. O čem tedy letošní Othello je?  Kromě onoho iracionálního zničujícího podnětu k vraždě, tedy neopodstatněné žárlivosti, se tu z mého pohledu rýsují dvě důležitá, vzájemně propojená témata.  Iracionalita a krutost domácího násilí a boj mezi Jagem a Othellem (o němž ovšem Othello do poslední chvíle netuší), který poukazuje na nevysvětlitelné pohnutky zlosyna,  jenž plánovitě ničí svého nadřízeného. Šikovně s ním manipuluje, stejně jako s ostatními ve svém okolí. Je to z dnešního pohledu typický psychopat, o jehož škodlivosti málokdo z jeho okolí něco tuší, naopak mu všichni vycházejí vstříc a vlastně mu i nahrávají na jeho dobře mířené smeče. Mezi jednoduchými vojáky, kteří si dobře umí poradit v boji s nepřítelem, ale v oblasti citové jsou až trestuhodně naivní a přímočaří, je bossem právě vychytralý Jago (Jan Cina/Vojtěch Vodochodský). I když z toho vlastně nic nemá, kromě soukromého pocitu zadostiučinění, které však nemůže sdílet ani se svou ženou. Othello (Robert Mikluš) je na druhé straně vykreslen jako čestný, pracovitý a všemi oblíbený muž, který však trpí epilepsií, a v situaci vykolejení se dostává doslova mimo sebe. Navíc se v něm probouzí zvířecí pudy. Podobným typem člověka je i Cassio (Ivan Lupták), rovněž čestný a oblíbený, i když má své „mouchy“. Je příležitostným alkoholikem a také má rád nezávazné vztahy s ženami, které ovšem bere jen jako materiál k pobavení.  Trojici mužů doplňuje Desdemona (Sára Sandeva). Je to  mladá naivní, ale i sebevědomá dívka, která veškerou energii napřela do vztahu k staršímu Othellovi, což je jakýsi podvědomý protest proti otci, Vypěstovali si s Othellem sympatické partnerské rituály, které fungují (jejich kočičí mňoukání je půvabné, ale jak se ukazuje, hodný kocour se snadno může změnit v zákeřnou šelmu). Teprve v posledních okamžicích před smrtí Desdemona pochopí, jak velké nebezpečí jí hrozí. [caption id="attachment_179629" align="alignnone" width="460"] Othello je od chvíle, kdy v něm pracuje zhoubná nenávist, pronásledován "neviditelnou" postavou s kozlí hlavou. Foto Martin Špelda[/caption] Přitom pohled zvenčí toto nebezpečí signalizuje, chvílemi až přímočaře…V průběhu celého příběhu je totiž akcentováno, že násilnické chování  je ve společenství vojáků čímsi přirozeným, a je do jisté míry „společenskou“  hrou poměřování sil (viz bouřlivé oslavy vítězství nad Turky, kde se všichni objímají až do chroptění, situace, kdy Jago cvičně škrtí svou ženu nebo když Othellovi vnukne, že nejlépe lze ženu usmrtit škrcením). Zkrátka, tento způsob vzájemných vztahů je brán jako běžná součást života. Z tohoto pohledu závěrečná škrtící scéna, kdy zaslepený Othello dobrou čtvrthodinu honí Desdemonu prostorem celého jeviště, aby jí ublížil, logicky do celku zapadá, byť na diváka působí až neúměrně rozvlekle. Pokud jde o herecké výkony, ústřední dvojice – Othello Roberta Mikluše a Jago Jana Ciny (alternuje Vojtěch Vodochodský) – dokáže vytvářet přirozené napětí, a jako protiklady na scéně fungují. Miklušův Othello má přímočaré vojenské myšlení, pokud je ve službě, dokáže být stoprocentně výkonný, ale mír mu doslova nesvědčí. Když se jeho mysl nemůže zaměstnávat válkou, začne se v ní – s vydatným přispěním Jaga – kumulovat jed, s nímž si neví rady. Cinův Jago je napohled podivný skřet, který se ovšem dokáže vemluvit do přízně komukoli tím, že vytváří iluzi přítele a ochránce. Ostatní postavy nejsou příliš výrazné, spíše to vypadá, že jen slouží koncepci režiséra. Trochu zaráží hodně hysterické reakce různých menších postav (bědující Roderigo či zhrzená Bianca), které snad lze přičítat romu, že se jedná o Italy (?). Zajímavým mystickým prvkem je, že se od chvíle, kdy se Othello začne propadat do pasti žárlivosti, v jeho blízkosti objevuje postava s maskou a kozími rohy na hlavě.  Mytologie nabízí různé interpretace postavy člověka-kozla. Může být symbolem sexuality, divokosti nebo obětního zvířete. V okultismu je zase kozel (Bafomet) symbolem satanismu. A samozřejmě přijde na mysl i připomínka Boha Dionýsa a satyrů holdujících různým neřestem. Trochu z jiné hry se ovšem zdá pointa, když po smrti Desdemony a Othella postava sejme masku, a ukáže se, že je duchem zemřelého otce Desdemony Brabantia (Jan Hájek). Tedy svého druhu mstitelem, podobně jako duch Hamletova otce. A nebo je symbolicky podvědomím, které vyrábí v lidské mysli zhoubné myšlenky? [caption id="attachment_179632" align="alignnone" width="460"] Permanentní násilí je v inscenaci neustále přítomno. Foto Martin Špelda[/caption] Letošní premiéra Othella je zjevně určena pro diváky, kteří chtějí poctivý, jasný příběh Othella bez výrazných scénických experimentů. A to jim tato inscenace poskytuje. Obsah příběhu je srozumitelný, chvílemi brutální až do grotesknosti. Tematicky pojmenovává důležitá témata dneška – ukazuje, že je lepší být chytrý nežli čestný či poctivý, a že to, jak se lidé jeví navenek, nemusí vůbec odpovídat tomu, jak skutečně uvažují a jak se cítí uvnitř.   William Shakespeare: Othello Překlad Martin Hilský,  režie Braňo Holiček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, Jan Tošovský, scéna Nikola Tempír, kostýmy Anna Forstová, hudba David Hlaváč Premiéra 25.června 2025 Nejvyšší purkrabství Pražského hradu