KNIHY: Něco se děje! Já, Tran a všechno ostatní.

Pražské nakladatelství Kher funguje od roku 2012 jako „domov romské literatury“. Knížek sice vydávají poskrovnu, pár titulů do roka, ale většinou jde o milníky, zásadní počiny. Třeba dvojice antologií Samet blues a Všude samá krása, které představují široké spektrum romských spisovatelů a spisovatelek posledních dekád. Nebo memoár Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej, plný nezdolných elánů a nadšení z muziky napříč totalitou i roky po devětaosmdesátém. Anebo nejnovější počin Martina Kanaloše, nazvaný Já, Tran a všechno ostatní. Kanaloš reprezentuje nejmladší generaci romských spisovatelů, je ročník 1997 – a tahle knížka je jeho prvotina. Napsaná v češtině. Autor má navíc solidní vzdělanostní background: vystudoval dějiny umění na FF UK a pracovní zkušenosti sbíral mimo jiné v Národní galerii nebo Národním muzeu. Přesto se může jeho příběh zdát na první čtení schematický, černobílý, polarizovaný – jako pohádka. V hlavní roli jsou dva nezdolní kamarádi. Oba ze sociálního okraje, sídlištní typy: Dežo je poloviční Rom, Tran pak poloviční Vietnamec. Jeden i druhý z rozvrácených, chudých rodin; Dežo žije s udřenou mámou, Tran pak s babičkou, které se pozvolna hroutí pod nápory stařecké demence. Ve škole, kam chodí, zakoušejí každodenně rasismus: urážky a ponižování, přezíravost a nezájem. Světlem se jim stane Ukrajinka Ruslana, vyloučená stejně jako oni. Zapletou se s ní postupně oba. Než k tomu ale dojde, koukají spolu ti dva na hvězdy, poznají výjimečný supl v podobě hravého učitele filozofie – a probourají zeď mezi svým světem vyloučených a světem těch, co jsou in. Povede se to ale tak napůl: zatímco Dežo padne do spárů vilné Nany a její zpustlé, perverzní matky, co si život na vysoké noze zajistily z majetku rodičů, státní podpory a v matčině případě taky prostituce, Tran se stane po jisté nešťastné události štvancem. Dežo okusí novodobé otroctví – a po Tranovi jde krutě policie; načež jednoho dne zmizí úplně. [caption id="attachment_179618" align="alignnone" width="376"] Martin Kanaloš: Já, Tran a všechno ostatní. foto: nakladatelství Kher[/caption] Polarizace je tedy vyhrocená, jakkoli podaná kriticky: stát drží basu s bohatými a úspěšnými – a jde po krku těm, co jsou jiní a chudí. Bohatí mají pocit výlučnosti, jedinečnosti – a stíny z periferie berou jako zdroje levné pracovní síly ke šlechtění svých sídel a životů (to v lepším případě), anebo jako plivátko pro vlastní bídu a ubohost (to v horším případě). Deža, který se sice několika rychlými tahy pokusí vůči tomuhle dominantnímu, nepřejícnému diskurzu vymezit, nakonec realita semele a přivede ho k tragikomickému pokusu o sebevraždu. S Tranem a Ruslanou se pak potkávají v nemocnici. Ta léčí na těle – a symbolicky taky na duchu. Jednak narovná strany vztahového trojúhelníku, jednak přes postavu jistého doktora ukáže vlídnější, chápavou a tolerantní tvář reality. Příběh končí otevřeně: někde mezi pohádkovým finále – a slavnou Kantovou větou o „hvězdném nebi nade mnou“. Důležité je ale, že vedle prvního čtení nabízí Kanalošova novela ještě čtení druhé, respektive druhou vrstvu příběhu. V ní má slovo aktivita, pozitivní, vstřícný vztah ke skutečnosti, k všednímu životu, jakési prototypicky kladné nastavení hlavních hrdinů – a nejen Deža s Tranem, ale i Ruslany. Úvahy, co z nich padají na tohle téma, jsou sice myšlenkově nosné, ale podané znovu schematicky; jakkoli i tady platí, že čtenář jejich síle a kreativním elánům, té vůli neztratit osobní naději v nadosobní beznaději rád podlehne. Tahle živelnost, spodní proud, co jede vyprávěním od první do poslední stránky, je příznačná pro současnou českou romsky psanou literaturu obecně. Jak pro tituly jmenované výše, tak pro ty, na které se zatím nedostalo, například prózy Michala Šamka (Májky a totemy), Stanislava Tišera (Já byl frajer kluk) nebo Patrika Bangy (Skutečná cesta ven). Jako by se tady romská literatura prokopala o kruh dál, patro výš – už ne jenom ohledávání vlastních kořenů, reflexe dějinně vesměs tragické životní zkušenosti, ale chuť věci měnit po své ose, na vlastní pěst. Žít aktivně, činně, ale taky opravdově, ryze, harmonicky. Zřejmě se něco děje. Autor je literární a výtvarný kritik.