RECENZE: Too long drink: shake shake speare

V Divadle v Dlouhé nastudovali hru Něha současného španělského režiséra, dramaturga a dramatika Alfredo Sanzola s podtitulem Zbrusu nová komedie od Shakespeara. Režisér inscenace Martin Čičvák popsal předlohu jako koktejl ze Shakespearových komedií, počínaje Bouří až po finále ve víru slavného reje milostných zaslepení a poblouznění dle Snu noci svatojanské. Maně vytane na mysli vzkaz Jaroslava Kvapila, prvního českého režiséra, který se Shakespearovi věnoval s programovou soustavností: „Shakespeare je věčný problém, nikdy se ho nenasytíš, nikdy ho dost nevystihneš – a nikdy ho neubiješ, bys ho mordoval nebo pitvorně modernisoval sebe víc! […] Shakespeare vydrží a přečká všechno – a tak tedy, noví lidé, jen do toho, jen do toho!“ (Kvapil: O čem vím, Praha 1932). Nikoho dnes již neurazí nejrůznější aktualizace a předělávky klasika, který ostatně pro svá díla svobodně používal cizí nápady, a ty jeho pak dále stejně svobodně užívali jiní, jak je to v umění přirozené. Ale dobrý komediograf stejně jako režisér a dramaturg musí cítit „tep doby“ a vnímat zásadní předpoklad úspěchu čehokoli – správný timing a míru. Nad proběhlou premiérou se tak vkrádá spolu s citovaným liberálním povzbuzením především otazník: Shakespeare i divák sice vydrží leccos, ale musejí to vydržet? A proč? Stylisticky vybroušený, archaizující a umně zkomponovaný shakespeare-shake ve dvou-a-čtvrthodinovém objemu povážlivě natahuje na skřipec divákovu pozornost a krutě trestá jeho zvědavost, neřkuli naději se bavit. Dramatický a ve shodě s ním i inscenační přístup je jasný a v zásadě by mohl být sympatický: jde o antiiluzivní divadlo, schopné prostřednictvím bohatého jazyka replik a exaltovaných hereckých výkonů evokovat rozličné děje a prostředí. I scéna zobrazující s týmž antiiluzivním principem pustý ostrov pomocí hypertrofovaných umělých exotických „pokojovek“ na bílém prostříhaném pozadí připomínajícím systém stínění interiérů neuráží a má jistý (nepříliš vynalézavý) vtip. Spolu s výrazně monochromně barevnými kostýmy, mísícími historizující róby s teplákovkami Adidas tematizuje konfrontaci a kontrast historického a dnešního. Ano, to jsme od celého dramaticko-dramaturgického záměru očekávali. Avšak kromě několika kusých nápadů a vtípků se nám dostává jen exhibicionisticky přepálená, nastavovaná, nikoli však vtipná kaše. Pochopili jsme, že v komediálním, histriónském hereckém výrazu je záměr. Nikdo se však moc nesměje, přibývá vrtění a „vybrané premiérové publikum“ se více či méně explicitně těší na chlebíčky a něco, čím by to spláchlo. [caption id="attachment_179585" align="alignnone" width="460"] Eva Hacurová, Klára Oltová a Kristýna Jedličková v nové inscenaci Divadla v Dlouhé Foto Martin Špelda[/caption] Přitom geniální a životné Shakespearovy motivy pramenící z věčného zřídla tragikomiky, jíž je pošetilost lásky ve všech jejích genderových variacích a náhledech, by mohly nepochybně rezonovat a přinášet ozdravující smích i dnes. Kdyby ovšem byly účinně využity. Úmornou mnohomluvnost a rozvleklost nezachrání ani intelektuálské sebeuspokojení diváka nad rozpoznáním aluzí a motivů jednotlivých klasikových her. A nestačí ani několik málo okořenění historizujících replik trendy hashtagy jako „kolagen“ či „prostata“. Naznačují, kudy by asi bylo lze dospět k funkční aktualizaci, je jich však jako šafránu a jsou zcela přebity nekonečným žonglováním se shakespearovskými motivy. Předvídatelnost vývoje rozvleklých situací je pro diváka učiněným kognitivním martýriem, z nějž ho nevykoupí ani stejně tak všem známé finále, jakkoli scénograficky působivě provedené: k mnohačetnému zaslepení láskou à la Sen noci svatojanské dochází za výbuchu sopky, efektně znázorněného s pomocí vzduchotechniky jako mnohačetná erekce mohutných černých ostnů. Jak ale říká Královna Esmeralda (Klára Oltová) v jedné z nejpřípadnějších replik večera: „Věci se buď dějou, anebo se nedějou.“