KNIHY: Culifinda a tritoni netuší aneb Poslední kniha Oldřicha Janoty

Oldřicha Janotu (1949–2024) má zdejší publikum zafixovaného nejspíš jako pozoruhodného písničkáře, co kombinoval minimalistickou, experimentální hru na kytaru s texty, v nichž tiše a pokojně přemítá nad vesmíry vnějšími i vnitřními. Když loni, 27. července, umřel, měl rozdělanou mimo jiné knihu drobné prózy, žánrově nejspíš povídek. Teď ta kniha s názvem Vesnická derviška vyšla. Jako pohrobek.

Jak bylo pro Janotu v poslední době typické, je to podnik od á do zet realizovaný ve stylu do-it-yourself: autor všecko napsal, ale taky vysázel, navrhl obálku, jeho manželka Romana pak texty doprovodila několika drobnými ilustracemi a obstarala celou věc produkčně. Tahle sympatická dostředivost, jistě poučená dvacetiletkou 1969 až 1989, kdy Janota prožil ve stínu neoficiality a režimní nepřejícnosti své nejsilnější roky, je ale navenek trochu matoucí. Třeba rovnou podtitulem: „3 novely o lásce.“ Ty texty jsou totiž v knize čtyři.

[caption id="attachment_179545" align="alignnone" width="460"] Písničkář a spisovatel Oldřich Janota Foto Facebook Oldřicha .Janoty[/caption]

Ale jaké! Vlastě v duchu Janotovy muziky: minimalistické, experimentální. A taky trochu mystické, napojené tak nějak přirozeně na všecko kolem: od vlastní žité zkušenosti – po obecnější rámce kultury, společnosti, duchovních dějin. Spíš na jejich rub než líc, víc na okraj, polostín anebo rovnou hlubokou noc lidského bytí. První text patří titulní dervišce a její delirantní procházce s jistým „archeologem budoucnosti“; jdou samozřejmě po odvrácené straně reality, totiž po smetišti. Druhý text je vzpomínkový, líčí silnou atmosféru zlomu, kdy nadšení a elány pozdních šedesátek střídá bída a mizérie nastupující normalizace. Třetí text je veselá miniatura patafyzicko-dadaistického střihu, náhodně rozbujelá love-story, kde ale něco schází: jí z řeči vypadaly hlásky „k“ a „m“, jemu pak „í“. Závěrečný text sleduje taky komunikaci – rozkrývá dějiny jedné esemesky, a spolu s nimi motiv zrcadlení, kompletní nic a hudební základ všeho.

Janota ty texty napsal uvolněně, spontánně, zřejmě se přitom docela dobře bavil, živil svou kreativitu tichým vnitřním smíchem. Zkoumal hlavně „jak“, čili metodu, samotný způsob vyprávění; obsahy, nějaká ta příběhová linka, tedy „co“, se mu do těch próz sesypaly tak nějak samovolně. Tenhle typ slovesné hravosti, co ve výsledku generuje docela vydatný čtenářský zážitek, plný magických momentů a jemných vytržení z normálu, má silnou tradici: od prvních avantgard přes řečové dekonstruktéry jako Beckett nebo Ionesco po různé „dílny potenciální literatury“. Z domácích by s Janotou aktuálně rezonovali ve svém psaní například Patrik Linhart nebo Vít Kremlička.

Název Janotovy poslední knihy je přesný: „vesnice“ odkazuje k okraji, periferii, rubu všednosti, na němž je daleko víc života než uprostřed mátožného hlavního proudu – „derviška“ pak tančí svůj prvotní tanec po horizontále i vertikále dějin. Je to tanec poznání i nevědění, jak naznačuje autor poslední větou: „Stříbrná žena, Měděný Muž procházející zdí, dokonce ani Culifinda a tritoni v té chvíli netuší, že zanedlouho budou jazykem rongorongo zpívat rapeři celého světa.“

Radim Kopáč

Autor je literární a výtvarný kritik.