KONTAKT TORUŇ: Idiot na špičkách a Malkovich v poli bavlny

Toruňský Kontakt, nejstarší polský mezinárodní divadelní festival každoročně probíhající na přelomu května a června, letos zahajoval inscenací Alvise Hermanise Černá labuť. Uvedením tohoto titulu otvíral Hermanis loni na podzim nový sál ve zrekonstruovaném Novém rižském divadle – to se pod jeho vedením proměnilo ze zchátralého měšťanského divadelního prostoru, v němž počátkem devadesátých let režisér začínal, v pozoruhodnou divadelní budovu, kde se spojuje její historie s odvážným moderním řešením. Při znovuotevření divadla po rekonstrukci Hermanis radikálně prohlásil, že v ní nebudou kvůli válce na Ukrajině hrát ruské autory, s výjimkou inscenací, které dokazují pravou povahu a hrůznost Ruska. Překvapivě se takovýmto titulem stala adaptace Dostojevského Idiota. Kníže Myškin v ní není čistou duší, která se vyšší ruské společnosti vymyká svou nezištnou dobrotivostí a přímočarým, naivně prostým chápáním světa. V Hermanisově interpretaci je ztělesněním ruské jurodivosti, je z rodu Rasputinů, svatých mužů, které generuje dusné pravoslaví. Scéně dominuje obrovský portrét Dostojevského, vystupující z temně rudé barvy stěn. Portrét prý vytvořila umělá inteligence na zadání Vladimíra Sorokina – ten jí zřejmě o slavném spisovateli nesdělil nic dobrého, protože podobizna Dostojevského na svět pohlíží zlým, úporným pohledem, z pera, kterým píše, vytéká krev a spisovatel je potetován enigmatickými symboly, číslicemi a úryvky textů. Hermanisův kníže Myškin je jakési alter ego tohoto portrétu: dlouhé, řídké vlasy a vousy, do půl těla nahý, na pažích a zádech výmluvná tetování – známý dvojportrét profilů Lenina a Stalina, pravoslavný kříž, věžičky chrámu Vasilije Blaženého, madona z ruských ikon, zbraně, zkrátka koncentrovaný extrakt omezenosti a nacionalismu všech ruských režimů. Přichází na scénu jen v teplácích, naboso, s bezdomoveckou igelitkou. Jeho představitel, Kaspars Znotinš, je jako jediný ve svém hereckém projevu svobodný, ostatní herci jsou svázaní baletní manýrou – ženy v labutích kostýmech markýrují pohyb po špičkách, muži mají ke svým kostýmům (žaketům, carským uniformám nebo Rogožinově kožichu) baletní kamaše a přibližují se s plavnými gesty tanečních figur nebo při hovoru stojí u baletní tyče (ta je připevněna kolem všech tří rudých stěn scény) a podklesávají do demi plié a zase nahoru. [caption id="attachment_179515" align="alignnone" width="460"] Dostojevského Idiot v režii Alvise Hermanise Foto Kontakt Toruň[/caption] Je tu parodovaná ruská vášeň pro klasický balet, který jako by byl symbolem naučených figur, které společnost musí respektovat a které naplňuje. Herci na scénu na začátku a na konci obrazů nastupují a odcházejí v pevných tanečních formacích, na dvou obrazovkách na zadní stěně se neustále promítá záznam baletu Labutí jezero, který býval v ruské televizi uváděn zpravidla při slavnostních či smutečních příležitostech. Herecký tým doplňuje jedna profesionální baletka, která občas protančí přes jeviště skutečně na špičkách a je dvojnicí černé labutě, Nastasji Filippovny. Černá labuť je nejen jednou z postav slavného baletu, ale i (jak se vysvětluje v programu) výraz pro něco nečekaného, co by se nemělo vyskytovat, a přesto se neočekávaně objeví. Zde je to zřejmě Nastasja a snad i Rogožin s příznačně černým kožichem, dva, kteří se vymykají, kteří jsou pro Myškina překvapiví. Děj románu je krácen, komprimován, ale inscenace v podstatě sleduje hlavní příběhovou linii předlohy. Posun je především v postavě Myškina, ten nevnáší mezi lidi svou dobrotou smír a porozumění, není ztělesněním Krista, ale spíše ďábla pokušitele, který se do jejich přízně lstivě vemlouvá, podmaňuje si je svou jurodivou uhrančivostí. Jeho postava v inscenaci odkazuje k Dostojevskému nejen podobou s jeho portrétem, ale i úvodním slovem vypravěče, nejzávažněji pak ke konci inscenace, kdy kníže pronáší monolog (pro diváky je podotknuto, že je opravdu obsažen v románu), kde se odsuzuje Západ, vyzdvihuje způsob života na Rusi, který může zaručit „návrat ztracené lidskosti“. Jako by zazníval z úst současné ruské propagandy. Hermanis v programu označuje Dostojevského za otce ruského fašismu. Nemyslím, že je to takhle přímočaře jednoduché, po návratu k ruským kořenům za Dostojevského časů volali mnozí, ale jako ukázka ruského přesvědčení o vlastní nadřazenosti monolog zazněl velice působivě. Pro mne byl v inscenaci ještě působivější ten obraz baletící ruské společnosti, ochotné uvěřit Vykupitelům a nechat se vést, bohužel obraz toho, co máme dnes stále před očima.

Malkovich v poli bavlny

Jedinými postavami Koltèsova dramatu V samotě bavlníkových polí jsou Dealer a Klient – ten, který prodává, a ten, který touží koupit. Dealer nabízí, svádí, Klient váhá a jejich rozhovor se mění v disputaci o hříšné touze, pokušení, o schopnosti a ochotě předmět touhy pojmenovat. V inscenaci Timofeje Kuljabina má tato dvojice hvězdné obsazení – Klienta hraje John Malkovich, Dealera litevská herečka Ingeborga Dapkunaite (v divadle pracovala s Nekrosiusem, ve filmu jsme ji mohli vidět v Michalkově Unaveni sluncem, v Mission Impossible nebo v Sedmi letech v Tibetu). Mezinárodně proslulý je i Kuljabin, především svou inscenací Tannhäusera v Novosibirsku, proti níž protestovala pravoslavná církev, spor přerostl v politický skandál a opera byla po čtyřech uvedeních zakázána. Po napadení Ukrajiny žije Kuljabin v exilu. [caption id="attachment_179516" align="alignnone" width="460"] Ingeborga Dapkunaite a John Malkovich v Samotě bavlníkových polí Foto Kontakt Toruň[/caption] Představení, sice počtem osob komorní, ale hrané na velké scéně, je zarámované úvodní a závěrečnou projekcí. V té počáteční se na plátně, zabírajícím celou šíři jeviště, objeví muž, stojící v dlouhé chodbě. Rychle se svléká a odchází do sprchy, kde zoufale masturbuje. Plátno vyjede nahoru, zůstává v horní polovině scény, odkryje v reálu chodbu z dotáčky a otevřené dveře do sprchy, z níž vychází Klient. Malkovich ho zpočátku hraje jako odtažitého, váhajícího, odmítajícího vyslovit, po čem touží. Je zoufalý, tápající, Dapkunaite jako Dealer oproti tomu rozhodná, nabízí, přemlouvá, tlačí na něj. V detailu se to, co se odehrává na scéně, promítá nahoře na plátno. V polovině večera nastává zlom, herci si prohodí role, jako prodávající je on klidnější, ona je agresivnější, naléhavější i jako kupující. Oba jsou však ve výrazu úsporní, Malkovichovi často stačí přivření očí, gesto, sklon hlavy, podstatné je odstínění hlasu, způsob, jakým oba pronášejí metaforický text Koltèsovy hry. Ta vznikala v několika verzích, dramatik nejprve deal konkretizoval, mělo jít o drogy, pak o prodejnou homosexuální lásku. Až ve třetí verzi, která vznikla s odstupem několika let, zůstává předmět touhy nepojmenován. Tak to je zprvu i v této inscenaci, dialog Malkoviche a Dapkunaite je veden v abstraktní rovině, jako současná obdoba dávné morality, jako filozofické hádání dvou principů, které jsou propojeny v jedno. Jejich vyjednávání, váhání, hříšná touha i její popírání jsou obrazem nejisté lidské existence a herci text brilantně pronášejí bez jakékoli konkretizace. Tu inscenaci postupně dodávají až prvky výpravy – na scéně se otevírají dveře do tajných komor, kde vidíme dětskou kresbu, kterou se Klient snaží smazat, věž z barevných dětských kostek, zavěšené pásky či řemeny k trestání dětí. Na tyto průhledné náznaky pedofilních sklonů naváže i závěr inscenace, který je vyřešen opět dotáčkou. Režisér tím celému tvaru dodává logické vysvětlení a vlastně i svým způsobem pochopitelné zakončení. Ale přesto představení i vybroušené herecké výkony působí nejsilněji v místech, kde si Koltèsův text uchovává tajemství, kde není vysloveno, co postavy ovládá, kde jen tušíme jejich naděje, utrpení a nekonečnou samotu. Černá labuť. Režie a výprava Alvis Hermanis. Nové rižské divadlo (Lotyšsko), premiéra 10. 4. 2024, psáno z festivalu Kontakt, 30. 5. 2025 Bernard-Marie Koltès: V samotě bavlníkových polí. Režie Timofej Kuljabin, výprava Oleg Golovko, koprodukce Divadla Dailes (Lotyšsko) a Ekateriny Jakimovové. Premiéra 28. 5. 2022, psáno z festivalu Kontakt, 5. 6. 2025 Ve dnech 21. a 22. června se Praha stane čtrnáctou zastávkou rozsáhlého turné napříč kontinenty s inscenací Koltèsovy hry. Představení bude uvedené v Divadle Hybernia v angličtině s českými titulky