ZÁZNAMY: Ke stému výročí narození Jana Grossmana

V knihovně Václava Havla se minulý týden uskutečnil vzpomínkový večer k 100. narození výročí režiséra a překladatele Jana Grossmana, které připadlo na letošní 22. květen. Pořad připravila  Anna Freimanová a podařilo se jí vymyslet atraktivní formu, která propojila živé povídání pamětníků s dobře vybranými video vstupy. Herečka a Grossmanova žena Marie Málková v tento den hrála a tak pro tento účel natočila rozhovor, v němž  rekapituluje jeho tvůrčí názory a režijní zásady. Další část pořadu tvořily téměř neznámé  filmové záznamy, které zachycují Jana Grossmana při režijní práci v Divadle Na zábradlí počátkem devadesátých let a natočil je česko - francouzský režisér Karel Prokop. Ten přijel do Prahy ještě před listopadem 1989 a chtěl točit dokument o Václavu Havlovi. Na Grossmana živě vzpomínala trojice jeho někdejších spolupracovníků režisér Aleš Kisil, dramaturg Miloslav Klíma a dramatik Karel Steigerwald. Jak podotkla Freimanová, ambicí večera nebylo pojmout výjimečnou osobnost Jana Grossmana a jeho dílo komplexně ani chronologicky, ale spíš trochu na přeskáčku připomenout některé skutečnosti a souvislosti i poukázat na paradoxy, které Grossmanův život a tvorbu provázely.  Marie Málková hovořila o Grossmanově způsobu režírování. To, že nemohla být přítomná na večeru fyzicky a přišla do Knihovny Václava Havla nahrát své postřehy a vzpomínky paradoxně dalo vzniknout materiálu, který má velkou dokumentační hodnota, Málková má fenomenální paměť a je schopná perfektně analyzovat jeho režijní postupy a názory na základě vlastní zkušenosti. Připomněla mimo jiné, že Grossman nechtěl, aby se dlouho vysedávalo ve zkušebně. „Po nezbytném teoretickém úvodu nás hned posílal na jeviště, říkal nechci, abyste se mi rozseděli a zvykli si na pohodlí. Potřeboval, aby všechno bylo v pohybu, ve stádiu zrodu. Pořád zkoušel a tahle metoda se později osvědčila při zahraničních hostováních, kdy jsme se museli přizpůsobovat různým prostorům. Tvrdil, že slovo se musí stát tělem a že nikdy nikdo nepřejde prostorem jen nazdařbůh. Základem jeho režií byla pevná a přesná stavba, v jeho inscenacích opravdu nikdo nepřešel jeviště jen tak.“ [caption id="attachment_179496" align="alignnone" width="311"] Jan Grossman s Marií Málkovou v roce 1991 Foto Viktor Kronbauer[/caption] Zmínění tři divadelníci Kisil, Klíma a Steigerwald se dobře doplňovali. Steigerwald  hned úvodem podotkl, že je především obdivovatelem Jana Grossmana a že ho jako tvůrce okouzlil dvěma myšlenkami. „Jednak mi radil, abych nikdy nikomu nic nevysvětloval, což se pak propojilo s jeho ideou, že režie je nekonečné a zbytečné vysvětlování.“ Miloslav Klíma konstatoval, že o Grossmanovi je známé, že měl mimořádné analytické myšlení, ale to doplňovala jeho výjimečná fantazie. Vzpomínal na první setkání s ním, které se odehrálo v tehdejším Městském divadle Kladno, kde Grossman nastudoval Matku Kuráž v titulní roli s Jiřinou Štěpničkovou, která byla nedlouho předtím propuštěna z vězení, kde si odpykávala trest za opuštění republiky. Tehdy v roce 1961 mu asistoval jako student AMU a po roce 1968 s ním jako dramaturg strávil léta vyhnanství v Chebu a v Hradci Králové. Připomněl také neuvěřitelný příběh Grossmanovy inscenace Slečny Julie Augusta Strindberga. Vznikla v roce 1969 pro Herecký kabaretní klub Na forbíně, který od roku 1969 působil v Malostranské besedě coby jedno z uskupení Pražského kulturního střediska. Divadlo bylo o rok později zakázané a inscenace se stihla v Česku zahrát dvakrát. Jenže předtím její záznam v Helsinkách natočila finská televize. Miloslav Klíma na tuto skutečnost upozornil Zdeňka A. Tichého a tomu se podařilo tento unikát od Finů vyzískat. Zazněl také komentář Václava Havla, který byl použitý z Grossmanova televizního portrétu Aleše Kisila Žít svůj život, a zvlášť zajímavé byly záznamy ze zkoušek Steigerwaldovy hry Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma z roku 1991, které natočil již zmíněný Karel Prokop. Je to autentický doklad Grossmanova režírování a také jeho inteligentního humoru i smyslu pro nadsázku, a má velký půvab i pro běžného diváka. Hovořilo se o Havlových hrách, které Grossman režíroval, či měl podíl na jejich vzniku. Na přetřes přišla Zahradní slavnost, Largo desolato, Pokoušení, které vzniklo před čtyřiceti lety a Knihovna Václava Havla o něm připravuje pořad v blízké budoucnosti. A také o obou Grossmanových érách v Divadle Na zábradlí. Došlo i na známou historku se záměrně zničenou monstrózní dekorací Josefa Svobody k Havlově Zahradní slavnosti, která byla nevhodná, ale nešlo se jí zbavit a tak ji trio Havel, Grossman, Krejča tajně rozmlátili. Z rodu absurdního humoru byl i filmový záznam rozhovoru ředitele Divadla Na zábradlí Vladimíra Vodičky s Václavem Havlem, kde mladého dramatika zpovídá a klade mu návodné otázky, aby z něj dostal, že Zahradní slavnost je typ uvědomělé socialistické dramatiky. To se mu ale i přes velkou snahu nepodařilo.