RECENZE: Drasticky dramatický operní Lear

Národní divadlo uvedlo ve Státní opeře premiéru opery Lear německého skladatele Ariberta Reimanna (1936–2024). Podnět ke kompozici tohoto díla zavdal první představitel titulní role, barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, proslulý interpret písní a mistr jemných tónů; libreto podle Shakespearovy tragédie Král Lear (1606) napsal Claus H. Henneberg. Světovou premiéru řídil Gerd Albrecht v Mnichově 9. 7. 1978, autor byl přítomen zkouškám i provedení. Byl to fantastický úspěch a dílo, ceněné pro specifiku Reimannovy hudby, spojující originálním způsobem expresionismus, hudební barevnost impresionismu a atonalitu Albana Berga, se záhy dostalo na světová jeviště. Vysoce hodnocené je i Hennebergovo libreto, v zásadě strohé, ale právě proto přehledné svou koncepcí připomínající až filmový scénář, v němž není vše detailně řečeno. Henneberg přeskakuje z jedné scény do druhé tak, že divák někdy sleduje dvě paralelní dějové linky. Reimann psal operu pro četný orchestr s množstvím různorodých bicích nástrojů ne kvůli síle zvuku, ale proto, aby docílil barevnosti a plastičnosti zvuku, některé scény doprovází jen smyčcové kvarteto, využívaná je i čtvrttónová sazba.  Nesnadné sólistické party odpovídají charakterům postav: úkladná Goneril zpívá velké intervaly, Regan hysterické koloratury; Edgar, pronásledovaný syn hraběte Glostera, je napsán pro kontratenor a lyrický tenor zároveň, aby jeho představitel i hlasově mohl vyjádřit obě polohy role - předstíranou pomatenost a racionální chování. Unikátní koncepce skladebné techniky i celkové struktury díla vyžaduje pochopení dirigenta a režiséra pro Reimannovy hudební kontrasty plíživého dramatu, jeho gradaci a přehlednost kompozice a inscenovaného děje. Hudební nastudování německého dirigenta Hermanna Bäumera z mnoha zvukových faset díla zvýrazňuje tu drasticky dramatickou, v dynamice převládá forte, zní-li nějaká část tišeji, pak proto, že v ní Reimann předepsal menší obsazení orchestru. Zmizela barevnost ´clusterů´ a impresionistické rysy hudby, z orchestřiště se řinuly shluky not bez melodiky a vnitřní souvislosti, byť technicky perfektně zahrané Orchestrem Státní opery (výtečná houslová sóla). Tento přístup se promítl i do provedení pěveckých partů. Sólisté se jich zhostili s obdivuhodným nasazením, ale přirozený zpěv často nahrazovali emocionálním forsírováním. Islandský hrdinný baryton Tómas Tómasson (Lear) zpíval silově až agresivně s minimem dynamických odstínů, role Learových dcer převážně týmž způsobem ztvárnily Viktorija Korosunova (Goneril), Petra Šimková Alvarez (Regan) a Barbora Perná (Kordelie), byť mají i bez přehnané expresivity dostatečně nosné hlasy. Andreas Conrad (Edmund) nemohl v této koncepci využít všechny možnosti svého partu, silově zpíval i Hagen Matzeit (Edgar), Miloš Horák (Hrabě z Glosteru), stejně jako představitelé středních rolí Csaba Kotlár, Jaroslav Březina, Josef Moravec a Ivo Hrachovec. Mluvená a částečně na tónech deklamovaná role Blázna (Dagmar Pecková) ztratila svůj charakter pohledu zvenčí. Scéna (Rhea Eckstein) je přitom nápaditá – arkády, na začátku 1. dějství evokující palác, se postupně rozpadají na díly, jak se rozpadá Learův svět i jeho osobnost, až zůstává jen variabilní konstrukce; avšak další prostředí už nejsou charakterizována zřetelně, což znesnadňuje orientaci v ději. Druhá polovina inscenace nese prvky divadla na divadle (např. použití reflektorů) a jako charakteristika prostředí je promítána v pozadí tlama zlého psa s vyceněnými zuby. [caption id="attachment_179471" align="alignnone" width="1804"] Lear (Tómas Tómasson), Foto: Národní divadlo - Státní opera[/caption] Režisérka Barbora Horáková Joly přesadila Leara z doby mýtů do současného zběsilého světa, v němž se všichni chovají od začátku jako duchem pominutí. Její koncepce je promyšlená a režie precizní v detailech a provedení. Avšak dominantním rysem režisérčina přístupu je stálý a vnějškový důraz na brutalitu, násilí (nejen v několika scénách, které je opravdu obsahují), zvrácenost, perverzi až oplzlost vedoucí k degradaci člověka, a na nechutnou ošklivost. To vše na úkor přehledného ztvárnění vlastního děje, který se žene dopředu s neurvalou silou, scény jsou si permanentním násilím podobné, proto zanikají jedna ve druhé, ač jsou svou podstatou odlišné; uchopena není přesvědčivě souběžnost dějů (např. když situace, kdy Edgar vede oslepeného hraběte Glostera k fiktivnímu srázu, je rozdělena scénou vévody z Albany s Goneril). K nepřehlednosti přispívá i způsob kostýmování, který nezohledňuje postavení ani věk postav. Lear není v této inscenaci stařec, ale vysoký muž středního věku v plné síle, věkově si jsou podobni Learův přítel, hrabě z Glosteru, a jeho synové, zákeřný Edmund a jím obviněný Edgar, přičemž první z nich vypadá dokonce starší než jeho otec. Kostýmy (Benjamin Burgunder) tyto disproporce neřeší, soustředí se jen na vyjádření zvrácenosti a nenormálnosti figur. Šílenství Learovo a jeho tragédie není u Horákové Joly dojemná, ale odpuzující a dehonestující, však i Learovy slipy, v nichž chodí valnou většinu produkce po jevišti, nesou velmi zřetelné stopy nezvládnutých fyziologických funkcí. Reimannův Lear patří k nejvýznamnějším operám 20. století, je obtížný posluchačsky i interpretačně, a to i v případě kvalitního nastudování a inscenování. Pražskému Learovi nelze upřít jedno – chtěl šokovat a šokoval. Pod touto perverzní slupkou se však skrývá jen prázdnota ošklivosti. Inscenace v německém originále, nepochybně finančně nákladná, se hraje jen pětkrát, další reprízy jsou 21. a 27. června. Gabriela Špalková Aribert Reimann: Král Lear. Režie: Barbora Horáková Joly, dirigent: Hermann Bäumer , dramaturgie: Ondřej Hučín, scéna Rhea Eckstein, kostýmy: Benjamin Burger, světelný design: Sascha Zauner, Národní divadlo – Státní opera, premiéra 7. června 2025