FESTIVAL: Střípky z Venuše podruhé

Každý máme své dny, stejně jako Venuše ve Švehlovce, která již desátým rokem uvádí ve svých prostorách festival Venušiny dny. Během letošního ročníku se představilo osm inscenací, které různými perspektivami pohlížejí na problematiku spojenou s něžným pohlavím. Část z těchto střípků zachytila již Jana Soprová, další vám přináším já. Jakub Čermák, dlouholetá stálice působící ve Venuši ve Švehlovce už je sice nyní uměleckým šéfem činohry v Jihočeském divadle, ale jeho odkaz zde stále doznívá – patří k němu mimo jiné i autorská inscenace O polednách, která svérázným, až lehce kontroverzním způsobem otevírá žensko-politické téma monstrprocesů z 50. let. Konkrétně se zaměřuje na osobnost Ludmily Brožové-Polednové, která se podílela na odsudku na smrt Milady Horákové. Do jisté míry Čermákův rukopis evokuje absurdní dramata Václava Havla – jeho postavy coby stroječky, emočně ploché postavy glosující repliky, nás uvádějí do obskurního světa, v němž je postava Brožové-Polednové (Zuzana Bydžovská) zprvu redukována na nemohoucí starou paní, která si v poklidu vede svůj kroužek poezie a peče štrůdly. Dokud u dveří nezazvoní soudní zmocněnkyně s informací, že se Polednová musí dostavit k soudu za odsouzení Horákové (ve hře nazývané pouze Politička) na smrt. [caption id="attachment_178525" align="alignnone" width="400"] O polednách se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli. Foto Michaela Škvrňáková[/caption] Zatímco první část evokuje groteskní komedii, během níž se postava Bydžovské připravuje na soudní líčení za podpory vehementně obhajující rodiny (Ivana Uhlířová v roli dcery a Karin Bílíková v roli vnučky) a přátel (Ivana Uhlířová a Miloslav König), druhá část značně zvážní. Stále si zachovává onu groteskní pachuť, avšak na povrch vyplouvají mnohem palčivější otázky – uleví se nám, když odsoudíme člověka na prahu smrti podílejícího se na komunistických čistkách? Očistí se tím ona ikona, k níž všichni upíráme zrak? Jak se s touto historickou zátěží zvládne vypořádat rodina odsouzené? A dokážeme někdy jít dál? Ačkoliv jde o závažné téma, Čermák jej vyvažuje ironickým a absurdním humorem. Ten lze spatřovat ve vynikajícím cynickém projevu Ivany Uhlířové či její souhrou s neméně fantastickým Miloslavem Königem, jehož postava působí jako prosťáček se spoustou vzletných slov, které v průběhu vygradují až k absurdnímu monologu o tvrdosti pohlaví. Za zmínku rozhodně stojí i Karin Bílíková, která předvedla několikanásobný zdařilý charakterový přerod, kdy si kromě soudní zmocněnkyně zahrála i stereotypizovanou postavu namachrovaného režiséra, a především civilně a citlivě ztvárněnou vnučku, jejíž bolestný projev sehraje důležitou roli v závěru. „Nevím, co dál,“ jsou poslední slova vnučky, když se dozví o zvěrstvech, která její babička Brožová-Polednová napáchala a zachycuje tak pocity současné společnosti, která se stále pokouší vyrovnat s důsledky působení komunistického režimu. Feminismus není sprosté slovo Ačkoliv se v dnešní společnosti někteří tváří, že je feminismus sprosté slovo, v době vzrůstajícího trendu misogynie mezi mladými je tohoto hnutí potřeba více než kdy jindy. O situaci postavení žen ve slovenské společnosti přišlo promluvit šest reprezentantek něžného pohlaví z Divadla Nude s inscenací Hlas. [caption id="attachment_178524" align="alignnone" width="396"] Divadlo Nude Hlas Foto Daniel Gavenda[/caption] Kdyby ženy měly hlas, který by oslovil celou společnost, co by řekl? Že nechtějí spadat do žádné stereotypní škatulky, protože nepatří jenom do kuchyně, nemusí mlčet, mohou si nosit, co chtějí, nemluví vždy moc nahlas a když projeví svůj názor, tak to neznamená, že mají krámy. Řekly by, že nestojí o mužské dick picky (fotografie mužského přirození), že je nelze dělit jen na objekty sexuální touhy nebo rigidní mrchy. Řekly by, že mají svůj názor a ten by měl být slyšet. Výše zmíněné zastupuje pouhou výseč témat spojených s ženstvím, která inscenace otevírá. Inscenace funguje jako divadelní proud vědomí, kdy se na základě asociací myšlenka jedné aktérky přelévá v myšlenku další. Před očima nám tak vzniká chumel různorodých pohledů a názorů formujících onen hlas, jehož prostřednictvím poukazují na vlastní zkušenost coby žen aktivně se podílejících na utváření společnosti, ale mimo jiné i transgender žen či vztah žen a politiky, například, jak obtížné je pro ženy dostávání se do státních orgánů. Ačkoliv je v díle důležitý především obsah, ani forma nezůstává pozadu. Inscenace je provázána sérií hladce plynoucích tanečních výstupů, během nichž se ženy slévají v jeden celek, aby o chvíli později každá z nich figurovala jako samostatná osobnost. Choreografie nemá žádný jednotící prvek, nýbrž její dynamika a intenzita funguje jako reakce na mluvené slovo – například pasáž, kdy ženy chtějí, aby se „skákalo, jak ony pískají“, je doprovázena korigovanou choreografií. Pohyb na scéně doprovází šest vysokých desek s absorpčními pěnovými panely, které v běžném životě slouží k utlumení hluku. Aktérky se v nich tak symbolicky schovávají či jedna druhou obkružují, aby decentně utlumily hlas té druhé. Mnohdy se ale vzájemně osvobozují ze zajetí oné neviditelné ruky, která se je neustále snaží umlčet. Jakub Čermák: O polednách. Text a režie: Jakub Čermák, dramaturgie: Marta Ljubková, scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková, Martina Zwyrtek, hudba: Matěj Kotouček, hrají: Zuzana Bydžovská, Ivana Uhlířová, Miloslav König, Karin Bilíková, Veronika Janků, Zoja Oubramová. Premiéra 17. 3. 2024, Venušiny dny 10. 4. 2025. Katarína Mrázek: Hlas. Koncept, scénář, režie: Katarína Mrázek, dramaturgie: Miro Šifra, pohybová režie: Barbora Janáková, hlasová pedagožka: Lenka Spišáková Barilíková, scéna a kostýmy: Laura Štorcelová, hudba: Tomáš Prištiak, Barbora Michalcovská, světelný design: Jakub Ťapucha, tvůrčí tým: Barbora Michalcovská, Petra Fornayová, Barbora Janáková, Michaela Muziková, Lýdia Ondrušová, Lenka Spišáková Barilíková, Charlotte Luna Srnčík, Heidi Šinková. Premiéra 7. 11. 2024, Venušiny dny 12. 4. 2024.