NÁZOR: Vyhýbavé odpovědi a honem dál

Teatrologická společnost uspořádala 19. 3. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Debatu o budoucnosti Divadelního ústavu. Diskutovalo se o aktuální kulturní kauze, tedy o procesu sloučení Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU) a Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). K diskusi se sešli a slovo dostali zástupci a zástupkyně dotčených organizací a širší odborná obec, které se sloučení dotýká, včetně oborového studentstva, a také zástupci ministerstva kultury (MK). Za MK promluvili konkrétně vrchní ředitel sekce živého umění Milan Němeček a Jan Vořechovský, vrchní ředitel sekce ekonomické a příspěvkových organizací.

Bylo jasné, že oba vrchní ředitelé vstupují do jámy lvové. Padalo hodně otázek, většina z nich se však týkala toho, proč ke sloučení dochází, jaký má sloučení skutečný důvod a smysl. Na konci zhruba hodinu a půl trvající diskuse v této věci nikdo nebyl o moc moudřejší, než na začátku, nebo než třeba letos v lednu. Konkrétní důvody opět nezazněly – kromě těch, které se opakují, silná instituce, kterou půjde potenciálně hůř zrušit, než dvě menší organizace. Děsivé je, že - jak sdíleli Lucie Čepcová, předsedkyně Odborové asociace divadelníků z IDU, a náměstek IDU Ondřej Svoboda - odpovědi na stejné otázky nedostávají ani oni, a to se na MK účastní setkání Tripartity (Čepcová) a schůzek týkajících se sloučení (Svoboda), otázky kladou opakovaně. Ondřej Svoboda zopakoval, že překotnost „fúze“ je zarážející a nebezpečná, stejně jako to, že by celá věc mohla probíhat jinak, kdyby jí předcházela řádná analýza a její oponentura. Spekulaci, že je v pozadí Národní plán obnovy (NPO) a nutnost pro Evropskou komisi nějak našlehat odbytý minimalistický status umělce, na němž má nová instituce také participovat a který je podmínkou čerpání peněz z NPO, Milan Němeček výslovně odmítl.

Zato informoval, že Státní kulturní politika je v podstatě cár papíru (mými slovy) a nikoho k ničemu nezavazuje. Na to, že to zmínil jen tak mimochodem, jde od vysokého ministerského úředníka o dost skandální prohlášení. Proč tedy vzniká nová politika, kterou chce ministerstvo (jako i sloučení) stihnout do voleb, a proč se za ni utrácí veřejné peníze, proč se kdokoliv tváří, že má Státní kulturní politika nějakou cenu a váhu, je ve hvězdách. Takhle se silovým resortem kultura fakt nestane. A k silovému resortu jí nepostrčí ani to, že o ní takto píše letos novopečený náměstek ministra kultury David Kašpar (který je členem jak garanční rady, tak řídícího výboru při přípravě kulturní politiky 2026+) ve své knize Co dokáže kultura?

Jan Vořechovský zase upřesnil, že pokud se v tiskové zprávě MK ze 14. 2. píše o rozpočtu spojených organizací přes 100 milionů korun (což je mnohem méně, než aktuální rozpočty obou organizací), je to proto, že ministerstvo pracuje s průměry a považuje za relevatní rozpočet zpětně až ten z roku 2019, do něhož se nepromítá ani covidová podpora, ani finance z Národního plánu obnovy nebo peníze na zdražené energie. Čili, v překladu, užili jste si, jedeme dál, vracíme se do roku 2019. Podrobněji pátrat po tom, jak si tedy projekty, které byly z Národního plánu obnovy financované, podrží nějakou kontinuitu, jak se zajistí jejich udržitelnost, když na ně nebudou žádné finance, a v čem tedy došlo díky Národnímu plánu obnovy k trvalejšímu posílení kulturního sektoru, prostor nebyl. Ve vyhodnocení monitorovacích zpráv NPO to asi dořeší sama Evropská komise.

Podtrženo sečteno, manko ministerstva v oblasti transparentní komunikace se diskusí zvětšilo, stejně jako se prohloubila nedůvěra k resortu. Těžko říct, zda je v pozadí to, že ministerstvo chce skutečné důvody sloučení zatím utajit, nebo zda se prostě jen drží svého obvyklého modu operandi a zvyku, že si s floskulemi, obecností, mlžením a marketingovým lakováním věcí na růžovo (hlavně je potřeba ze všeho vykřesat úspěch, nějaké dobro) zatím vystačilo. Nezdá se, že by bylo pro lidi z MK pohodlné dostávat konkrétní otázky, nezdá se, že by brali jako svou povinnost na ně veřejnosti transparentně, pravdivě a hlavně zcela konkrétně odpovídat. Jejich lavírování spíš vzbuzuje dojem, že jim na obou organizacích pramálo záleží, nehledě na to, jak silně péči o ně deklarují. Přesvědčiví nejsou o to spíš, že proti nim na diskusi seděli lidé zevnitř oboru, kteří moc dobře vědí, jaké péči skutečně kultura, IDU a NIPOS nevyjímaje (třeba z hlediska jejich finanční stability zabezpečované vlastním zřizovatelem), ze strany ministerstva dlouhodobě čelí.

A diskuse potvrdila ještě jednu věc: Ministerstvo kultury je potřeba podrobit mnohem důslednější, systematické a kontinuální veřejné kontrole, která se neomezí jen na období viditelných krizí a kauz. A to kontrole jak ze strany zainteresované kulturní obce, tak ze strany kulturních novinářek a novinářů.