VZPOMÍNÁNÍ: Spolutvůrkyně zlatého věku české scénografie

Tou byla Věra Ptáčková. A to celý svůj tvůrčí život z požehnaných celkových devadesáti jedna let. Historička, teoretička a kritička scénografie, od počátku 60. let minulého století, vlastně donedávna. Vždy s mimořádnou znalostí kořenů moderní scénografie, všech reforem, -ismů a všech aktuálních trendů se přímo podílela na dnes až nepochopitelné mezinárodní ofenzívě české divadelního výtvarnictví oněch oprávněně vzývaných sixties, tažené Františkem Tröstrem a Josefem Svobodou, zároveň profesory slavných scénografických škol jak na DAMU, tak i na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Tento z dnešního hlediska vlastně div v roce 1967 pečetilo stanovení Prahy jako domicilu nejprestižnější mezinárodní přehlídky Pražské quadriennale, na němž se od počátku podílela i jej profilovala. Považuji ji i za spolutvůrkyni normalizačního zázraku: tzv. akční scénografie, kterou definovala a svými statěmi prosazovala – společně s praktiky typu Jaroslava Maliny, Otakara Schindlera, Miroslava Meleny ad.

Názorově a zcela bez ohledu na režimní proměny setrvala na pozicích grossmanovsko-fárovské generace. Vždy přímá, řízná a neuhýbavá. V této spojitosti si je nutné připomenout i její vydanou prvotinu, která zároveň byla i vůbec první publikací Václava Havla. Jmenovala se Josef Čapek a vydal ji Divadelní ústav v roce 1963. Začínající dramatik psal o Čapkových divadelních hrách, o „životě a díle“, Věra Ptáčková o jeho scénografii. Leckdo by si na tomto faktu vybudoval kariéru, ona jen mávla rukou…

Mentální a myšlenkové generační souznění pak kulminovalo v nejméně příznivých časech. V roce 1982 nakladatelství Odeon vydalo asi nejzásadnější oborový titul: její Českou scénografii XX. století, graficky mistrovsky designovanou právě Liborem Fárou. Originálně pojatá a velkolepá syntéza tak byla natolik nežádoucí, že její distribuce byla zahájena až po dvou letech obstrukcí. Rád si připomínám, že Věra Ptáčková přispívala do určujících divadelních periodik (Divadlo, Divadelní noviny, Svět a divadlo, Divadelní revue, Czech Theatre, vč. samizdatu O divadle) i úzce specializovaných titulů (Acta scaenographica, Interscena) a zejména bychom ze zapomínání měli vytáhnout impozantní neperiodickou řadu Scénografie, pro niž v letech 1963-1990 sestavila celkem 58 svazků (zpočátku ve spolupráci s Vladimírem Jindrou a v závěru s Helenou Albertovou a Janou Pleskačovou). Za normalizace tato řada monotematických antologií k dobově zcela neuvěřitelným tématům (Divadlo a demokracie, op art, pop art, happeningy, Schechnerovo „partyzánské divadlo“, Divadlo pro naše osvobození apod.) při anonymitě překladatelů zároveň dávala odvahou editorky příležitost Vratislavu Effenbergerovi, Zdeňku Urbánkovi, Jindřichu Černému, Karlu Krausovi a dalším zapovězeným personám. Zájemci o umění pak bezpochyby pracují s akademickými Dějinami českého výtvarného umění, v jejichž 6 svazcích v letech 1998-2007 nabídla kapitoly k dějinám scénografie – od historismu a tendencí k realismu a naturalismu, přes secesi, symbolismus a modernu, kubismus, expresionismus a meziválečnou avantgardu až po závěr 20. století. S omluvou za jen dílčí akcenty z její bohaté – a snad dnes lehce dohledatelné – bibliografie může pamětník navíc jen velmi osobně poděkovat za její kuráž i fundovanost jako autorky čtrnáctideníku Scéna v 80. letech a poté v nakladatelských projektech Pražské scény: Opera Furore – Opera Mozart, na svazcích II. a III. edičního cyklu Odkaz Jana Grossmana divadelníkům, na monografii Jaroslav Malina, na níž se autorsky podíleli ještě Vlasta Gallerová a Jiří Machalický, dále Jan Schmid – režisér, principál, tvůrce slohu a zejména se zásadním způsobem podílela na pandánu k odeonskému vydání dějin naší scénografie, nazvaném Český divadelní kostým / Czech Theatre Costume (spolu s Barborou Příhodovou a Simonou Rybákovou). Nakladatelským holdem Věře Ptáčkové pak byl v roce 2008 soubor statí o scénografii Divadlo na konci světa, zároveň i nepřímá konfrontace věhlasu nedávné minulosti s aktuálním stavem. Smrtelníkovi i v této nejčernější chvíli zůstávají za uplynulé půlstoletí jen krásné vzpomínky; ano: od roku 1975 v Divadelním ústavu, jemuž ona byla věrná tolik let (1959-1995), právě hned ve společnosti Věry Ptáčkové, oslovované – vlastně ani doteď nevím proč – jako Káťa, a veličin tehdejšího jejího okruhu: Oty Roubínka, Ivana Vyskočila, Vladimíra Vašuta a mnohých dalších. Nemluvě již o jejím manželovi – nekompromisním a tak znalém rozhlasovém dramaturgovi Jaromíru Ptáčkovi! Oprávněně na ni vzpomínají asi i studenti scénografie a kolegové na DAMU, vč. Katedry alternativního a loutkového divadla, v 90. letech i na JAMU v Brně, kde se také habilitovala, a posléze i z Katedry teorie a dějin dramatických umění na FF UP v Olomouci. V roce 2017 byla v rámci festivalu …příští vlna/next wave… prohlášena za Živoucí poklad. Vděk a obdiv přetrvávají.