NÁZORY: Je kniha Lucie Fríbertové víc báseň, anebo pravda?

V roce 1831 vyšel poslední díl Goethovy monumentální autobiografie Z mého života. Ta kniha, vydaná česky skoro přesně o století později, má podtitul „Báseň i pravda“. Co tím autor myslel? Třeba tohle: báseň je fikce, pravda je realita. Čili střet života a díla. Anebo ještě jinak: setkání dokumentární a umělecké hodnoty textu pod jednou střechou.

Goethovo rozlišení se hodí dobře i dnes. Nejdřív „báseň“: Nakladatelství Práh vydalo před pár měsíci básnickou prvotinu Lucie Fríbertové s názvem Vlčí poezie. Vlastně jsou to tři sbírky v jedné, víc než sto šedesát básní, psaných v letech 2016 až 2021. Mezi autorčiným šestnáctým a jednadvacátým rokem života; Lucie se narodila v prosinci 2000. Že by talent rimbaudovského typu?

A teď „pravda“: Lucie Fríbertová byla v prosinci 2023, v den zimního slunovratu, devět dní po svých třiadvacátých narozeninách, zavražděna. Stala se jednou ze čtrnácti obětí šíleného střelce z pražské „fildy“. Knížka tedy vyšla posmrtně, jako memento.

Jak ten titul číst? Dá se tady život (a smrt) odpárat od díla, motivace k vydání od estetické kvality samotných textů? Je to hlavně vzpomínka na jeden zmařený talent, anebo rovnou poezie, co obstojí i bez doprovodného příběhu, bez vypjatých emocí kolem? Co by tomu řekl Goethe: Dichtung, nebo Wahrheit?

Vydavatel Martin Vopěnka cituje v úvodním slovu z „Epitafu“ Jiřího Wolkra, básníka, „jenž miloval svět“. Jedna z autorčiných kreseb v knížce pak zachycuje sošnou únavu Jiřího H. Krchovského. Jenže tyhle cesty k autorčině poetice nevedou. Ani se sociálním expresionismem, ani s neodekadencí gellnerovského typu neměla Fríbertová nic společného.

Její verš – to jsou jasné juvenilie, hledání formy, vyjasňování obsahů. Nadšené modelování vztahu k sobě, k druhému, ke světu. S veškerou mladickou upřímností a lehkostí, které jdou ale někdy ruku v ruce s naivitou: „Hledám muže mého věku, / kdo mne zvládne bez úleku, / kdo mne bude milovati, / když já budu veršovati.“

Na současnou poezii (a nejenom tu mladou a nejmladší) je to ale ve výsledku překvapivě vitální psaní, žádné žehrání na krutou existenci, spílání osudu. Žádná exprese, spíš imprese; nic dekadentního – především rozradostněné očekávání věcí příštích.

Většina obrazů sice po prvním čtení bledne, některé ale přetrvají. Září tichým, tlumeným světlem: „Vždy když ti přijde, že dál už to končí / Možná pak přijde živoucí sen…“; „Jsou vůbec světy, / kde vládne slovo? / Dají se třeba vyprosit?“; „Na konci uprostřed / poznání půjdeš vpřed.“

Autorčina předčasná smrt samozřejmě čtenářské projekce posiluje. Síla básně roste pod vlivem kruté životní pravdy. Čtenář se toho nemůže zbavit. Stejně tak ale nedokáže zahnat myšlenku, jaká by asi mohla být autorčina druhotina…

Zdroj náhledového obrázku Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.