Vzpomínání: Leť, Jáno!

Jsi rorýs? Můj PANE / spíš v letu a bdíš? / Podzim se na mne hrne znova / rozmáčkneš bezinky na mé tváři / první sníh / pak bez otisku mne opustíš.

27.8. 2007 2:50:10 Ján Sedal

Mám napsat o Jánovi Sedalovi, a nic se psát nechce. Ne proto, že umřel. Právě proto a hlavně, protože to šílené, co jsme spolu stihli odžít od roku 1980, kdy nás v undergroundové hospodě U Šupů v Praze cíleně dal dohromady nebožtík kytarista Emil Pospíšil, to by nešlo sdělit. Poučení z toho pro žádný jiný život neexistuje. Divím se, že jsme to oba přežili až do dnešních dnů.

Když jsme spolu nastoupili do HaDivadla a přijeli na setkání studiových divadel do Hradce Králové, nikdo nás neznal a považovali nás za zdivočelé zarostlé kulisáky. Hned první večer jsme se málem poprali v divadelním klubu, protože Janovi tam zabraňovali zpívat a hrát na foukací harmoniku. Dnešní nejmenovanou držitelku státního vyznamenání od prezidenta praštil u klavíru harmoničkou po hlavě. Pak jsme odehráli tři různé kusy a v tomtéž klubu se kolem nás zhostil nelíčený obdiv s obleptávající vůní objednávaných fernetů. Od oné první propité, prožvaněné, prozpívané, prokřičené noci u Šupů a s pokračováním v díře Zbyňka Benýška, kdy jsme založili první svoje divadlo, jsme jich marně založili ještě několik, než nás osud a dopisy napsané červenou propiskou Arnošta Goldflama přizvaly k angažmá do Hanáckého divadla v Prostějově. Což byl od okamžiku, kdy nás Ondřej Havelka přivedl na Triptych Svatopluka Vály, náš sen.

Jeden dlouhý čas jsme byli jak dvojčata, pořád spolu. Bydleli jsme s ostatními zdarma na půdě Městského kulturního střediska v hanáckém Jeruzalémě, ale já jsem se po čase raději odstěhoval. Platil jsem si z toho nejmenšího divadelního platu v tehdejším socialistickém Československu nájem (experimentální divadlo = experimentální platy, říkal komunistický ředitel Státního divadla Brno dr. Jiří Majer, který se nás pokoušel zavřít ještě koncem roku 1988, zavřít = do kriminálu). Platil jsem si nájem dvě stě korun z gáže 1450 korun, protože bydlet v jedné podkrovní cimře s Jánem, to bylo na sebevraždu nebo na vraždu. Arnošt Goldflam pochopil Jánovu duši, když vstoupil k nám do pokoje a uviděl, že on má postel uprostřed místnosti našikmo. „Ten Jáno nečeká odnikud útok?“ A odešel do svojí cimry, kde spával v rohu, obestavěn dvěma skříněmi, kterým na noc ještě otvíral dveře a na ně si dával zámeček. Od Jána se totiž muselo utíkat, aby člověk udržel aspoň základ toho krásného kamarádství. S těmi všemi talenty a imaginací básníka života a nocí on totiž nezvládal a neuměl zacházet. Někdy divoký, věrný, inspirující, svobodný a okouzlující k zulíbání, jindy sobecké, rozmazlené, bezohledné a ubližující velké děcko. S nikým jsem neměl chvíle tak totálního souznění, citovosti, snění, radostné svobodomyslnosti, a s nikým mi nebývalo tak nespravedlivě, zoufale úzce a zle.

Ale ten den, kdy se v Domově Santini se zvláštním režimem pro seniory v Křtinách u Brna najedl a umřel, tak jsme se v noci v posteli s Monikou mohli uřehtat smíchy. Protože tolik potrhlých a neuvěřitelných historek, to nejde ani popsat. Nic hrdinského, všecko jaksi tragikomické, mnohé bitvy jsme nevyhráli, spíš jsme dostali přes hubu. Ale stálo to za to. A divadlo jsme v těch hnusných a krásných normalizačních časech (hnusných, protože normalizačních a krásných, proto, že v letech našeho mládí – abych parafrázoval Ivana Wernische), teda to divadlo jsme dělali úžasné, to nám nikdo nevezme. Svítila nám šťastná hvězda.

Od toho roku 2018 a nočního útoku duševně chorého člověka, kterého Jáno bezelstně hostil (nečekal odnikud útok), kdy se po týdnech v kómatu s poškozeným mozkem musel Jáno učit chodit, mluvit, číst, to muselo být při jeho citlivosti a inteligenci peklo. Byl si vědom svého zakletého stavu. Uvězněný v myšlenkách, které lidskou řečí nemohl sdělit. Přesto udělal ve svém bytě pro mě nejsilnější divadelní představení roku 2020 (Vyplním šaty své tělem svým), milá divadelní kritiko. Sbírka Básně v SMS, kterou mu z jeho nočních esemesek zaplatil Arnošt Goldflam, byla ten rok bezkonkurenčně nejsilnější sbírkou poezie, stejně jako loňská knížka Když pleskl brok, milá literární kritiko.

V sobotu ráno jsem si v duchu i nahlas v kuchyni přezpívával všecky lidové písničky, kde figuruje jméno Jan (Janík, Janík, ty si víťaz, ej, prehodil si pres dom reťaz…) a najednou to na mě dolehlo. Pustil jsem všecky slzy, co jsem měl a nešlo to zastavit. Definitivně odešlo v dobrém i ve zlém moje divoké mládí. Jedna naše nikdy nedopsaná divadelní hra se jmenovala Preletím ako fták! „Šibeničke troje, ktoréže ste moje, či horné, či dolné, a či tie prostredné? Horné sme nie tvoje a dolné ani tak a cez tie prostrednie preletím ako fták.“

Leť, Jáno, leť s těmi svými rorýsi.

Tvůj

Breťa

FOTO náhledového obrázku Ceny Thálie.