RECENZE: Jak šly dějiny se soudružkami i dámami

Hana Benešová, jemná a oddaná, ale v zoufalém vzteku schopná praštit tácem, Marta Gottwaldová jako lady Macbeth s rukama od krve, které nejdou umýt, Viera Husáková bojující se strachem z manžela a Olga Havlová volící mezi Janem Kašparem a Václavem Havlem. To jsou čtyři hrdinky hry Tomáše Dianišky Zakleté dámy, kterou autor nastudoval v Činoherním klubu. Tematickým svorníkem této hry je samota a podřízenost prezidentských manželek a je jedno, zda jsou provdané za tyrany a diktátory (Gottwald a Husák) nebo za vzdělané a noblesní intelektuály (Beneš a Havel), musí rezignovat na svá přání, jak žít. Tyto hrdinky mají doslova ústa přelepená páskou a na počátku inscenace pásky symbolicky nalepí na své promítané portréty, aby je pak v závěru strhly ze zdí, oken a dveří.

Dianiška si své hrdinky z dam, které v moderní době obývaly Pražský hrad, vybral šikovně. Usiluje o to, aby přes paradoxy jejich životů složil něco jako groteskní koláž z našich dějin od vzniku Československa až po listopadové události. Občas sice klouže po povrchu, někdy je to zábavné, někdy křečovité, ale nakonec z toho tak nějak vybruslí svým smyslem pro nadsázku a schopností vkomponovat do situací historická fakta či různé odkazy a pootočit situace ke grotesce. Třeba když Husák dostane hysterický záchvat při připomínce Věry Čáslavské, která se obratem zjeví za špionážním sklem, známým vybavením správné vyšetřovací místnosti. Stojí na stupních vítězů a při sovětské hymně se provokativně dívá jinam, a ještě urážlivě zvedne prostředník. [caption id="attachment_177640" align="alignnone" width="539"] FOTO Činoherní klub[/caption]

V Dianiškově režii se dějiny odehrávají v jedné ušmudlané místnosti se dveřmi, oknem, špionážním zrcadlem a koženkovou lavicí. Hned v úvodu se dvojice charakteristicky aranžují, třeba v okně mává Olga s Václavem jako z balkonu Melantrichu, lavice se mění v hospodské sezení na tancovačce, kde se Marta seznámí s Klementem, a ve špionážním okně se jako smutná víla zjevuje Hana Benešová (Romana Widenková), recituje své dopisy manželovi do Francie a kolem lavice pochoduje Viera (Markéta Stehlíková), aby svého muže uklidnila připomínkou kriminálu. Od počátku na sebe strhává pozornost dryáčnickým komediálním výkonem Sandra Černodrinská v roli Marty Gottwaldové, v květovaných zástěrových šatech s nakynutým zadkem, břichem a poprsím, které v závěru shodí. Její studie ordinérnosti a hlouposti a zároveň i jisté mazanosti a pragmatičnosti je divácky vděčná a herečka si míru exprese uhlídá. Dianiška opět splétá tragická fakta s humorem a jde na hranu, přízračná je scéna evokující procesy, kdy Marta s Klementem (Vasil Fridrich), který je v posledním stadiu paranoie, nechávají zatknout osobního lékaře a nutí ho, aby sám podepsal svůj rozsudek. Jejich obavy z odposlouchávacích zařízení připomínají Kachyňovo Ucho a Martino blekotání o čísílkách (rozuměj statistika zavřených a popravených), které na ni útočí, a krev na jejich rukou zase odkazují k již zmíněné lady Macbeth. Jindy zas Marta narvaná do kožichu velkomožně rozdává jídlo, které si ale vzápětí nechá zaplatit.

[caption id="attachment_177641" align="alignnone" width="518"] FOTO Činoherní klub[/caption] V takových scénách Dianiškovo groteskní vidění a nadsázka fungují, jindy méně, jako například ve scéně společné večeře Benešových a Gottwaldových, v níž edukativně zazní známý výrok „my se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krkem“, o následném potratu Hany Benešové na toaletách za asistence Marty ani nemluvě. Role Olgy se výborně zhostila Lucie Žáčková, nenuceně, civilně hraje ženu, která váhá, zda jít za hlasem srdce, přičemž z Václava Havla (Jakub Burýšek) autor udělal skutečného trulanta, který se navíc z vězení vrací se sobím parožím na hlavě, což je polopatismus, ale vtipný. Půvabně hravé je také založení Výboru dobré vůle. Všechny první dámy si postupně nasazují blyštivé korunky jako zakleté královny na hradě, a nakonec se osvobodí tím, že se zbaví strachu a najdou samy sebe. Trápení odpluje, dámy v děsivé disonanci zakrákorají hymnu, nařasí se pod pláštěm z československé vlajky, cinkne znělka z Arabely a jsou pryč.

Tomáš Dianiška nezůstal svému stylu nic dlužný, jeho humor je drastický, groteskní i trochu podbízivý, ale je to opět ta známá hra s aluzemi, narážkami a hudebními citacemi, s dějinami. Divák to může buď odmítnout jako příliš chtěné a povrchní, anebo na jeho hru přistoupí a bude se bavit.

Činoherní klub, Praha – Tomáš Dianiška: Zakleté dámy. Režie Tomáš Dianiška, výprava Lenka Hollá. Premiéra 13. prosince 2024, psáno z reprízy 22. 1.ledna 2025. Foto náhledového obrázku Činoherní klub.