RECENZE: Nikdo neví dne ani hodiny

Hra Ronalda Schimmelpfenniga 100 songů patří k těm, které nabízejí tvůrcům velkou volnost a inspirují jejich imaginaci. Mladý režisér Štěpán Gajdoš, který ji nastudoval v činohře Národního divadla na Nové scéně, tuto příležitost využil a také našel pro svou výpověď originální a přesvědčivou formu vycházející z překvapivého scénického řešení.

Pro Schimmelpfenniga, jehož díky festivalu německého divadla jako autora známe od jeho prvních dramatických pokusů, je ostatně takové uchopení látky typické. Už jeho Arabská noc, fantaskní balábile postav v jednom věžáku, přinesla křehkou a neuchopitelnou poezii všedního dne, s níž bylo možné zacházet různými způsoby. 100 songů je hra, kterou autor napsal pod dojmem tragické události v Madridu před dvaceti lety, kdy teroristé vyhodili do vzduchu vlaky příměstské dopravy, ovšem její téma je širší než vylíčení tragédie, je to moment náhlého zvratu, apokalypsy, kterou nikdo nečekal a která navždy změní životy. Hra se také bolestně dotýká událostí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy koncem roku 2023, a i když je inscenace akcentuje minimálně, třeba symbolickým počtem postav, myšlenka na ně je neodbytná.

[caption id="attachment_177472" align="alignnone" width="565"] FOTO Martin Špelda[/caption]

Text, jež předvádí život pár minut před osudovým okamžikem, je útržkovitým proudem banálních řečí i úvah, které nikam nevedou ani nic neřeší, ale lze v něm najít i jednoduché děje. Také postavy hry nejsou určené, je to skupina mužů a žen různého věku a možná je tu i dítě, jak zní autorovo doporučení. Jediná figura se jménem je číšnice Sally, která těsně před výbuchem rozbije bílý šálek. Jeho zastavený nebo rozfázovaný pád se stává jakýmsi opakovaným motivem inscenace, neboť stejně jako se porcelán rozbije ve zlomku sekund může se zničit i lidský život. A zastavený čas je tu dalším motivem. Pak jsou tu zvuky a samozřejmě hudební skladby převážně z žánru populární hudby, každé postavě zní v hlavě jiná hudba, každá má svou životní píseň a ty se také postupně skládají v samostatnou hudební mozaiku; vedle klasické angloamerické produkce si tvůrčí tým mohl vybrat i něco domácího, takže například opakovaně zní song Kůň bílý, který u nás zpívala Marie Rottrová.

[caption id="attachment_177473" align="alignnone" width="559"] FOTO Martin Špelda[/caption] Tříšť promluv má své kouzlo a divák brzo přestane lpět na jejich smyslu a ani nehledá spojnice nebo náznaky příběhů, prostě se nechá jen tak unášet touto zvláštní skladbou a její poezií a přemýšlí o křehkosti života o osudovosti, tenhle dojem Schimmelpfennig opravdu umí vyvolat, nehledě na to, že do textu chytře vložil různou symboliku, třeba stálé připomínání čtyř jezdců, kteří zvěstují apokalypsu. Režisér Štěpán Gajdoš pracuje metodou střihů a opakovaného i souběžného rozehrávání dialogů a monologů a také hodně staví na tempu a pohybovém vyjádření. Tempo sice občas zaskřípe, ale ne až tolik, takže se osamělé výjevy a výstupy občas zajímavě propojují, a i když tentokrát jde o ryze kolektivní herecký výkon, některé postavy jsou hodně dobře zapamatovatelné a záblesky jejich osudů diváka přitahují, taková je Kateřina Winterová, Magdaléna Borová či Johanna Tesařová, Vladislav Beneš, Jan Bidlas nebo David Matásek. Výborný nápad ovšem byl vytvořit na jevišti repliku kavárny Nona na Nové scéně (Dragan Stojčevski), je to nápad, který doslova apelativně propojuje herce a diváky. Připomíná, že to, co se odehrává v divadelní realitě, se může stát ve skutečnosti o patro níž. A že lidé sedící dřív nebo později v tomto prostoru se mohou ocitnout v podobně tragické situaci, jaká se odehrává na jevišti.